Kapitola 1. Jak vznikl rituál přijetí

Někdy v roce 2004 jsem se psychicky cítil velice bídně. Užíval jsem antidepresiva a vůbec už mi nepomáhala. Každé ráno jsem se budil nejpozději v pět hodin a během vteřiny na mě skočily hrůza a úzkost, které na mě jakoby číhaly celou noc. V tu ránu jsem byl zpocený úplně do mokra. Věděl jsem, že už nemá cenu zůstávat dál v posteli, vstal jsem a šel do prázdného obýváku, kde jsem zaklekl před oltář, meditoval, zpíval a modlil se. Zkoušel jsem všechno možné i nemožné, abych se z toho dostal, poněvadž mi bylo příšerně. Toho, co jsem mohl zkoušet, jsem měl docela dost: různé autogenní tréninky, meditační návyky, mantry, modrou alfu…

Postupně jsem se čím dál víc utvrzoval ve zjištění, že mi to není vůbec nic platné, deprese byla prostě silnější. Přes tuhý odpor jsem byl nucen uznat, že nástroje, kterých jsem si předtím považoval, jsou k ničemu. A tak jsem je postupně splachoval do záchodu s pocitem naprosté marnosti.

Takhle to šlo den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem. Nakonec jsem tímto způsobem přišel o všechny svoje hračky. Celý předchozí život jsem je hledal a láskyplně shromažďoval… A teď jsem musel celou svou kolekci takhle potupně odevzdat.

Cítil jsem, že jsem nehoden v očích svého Boha, v očích Vesmíru. Jako by mi Vesmír sděloval: „Skončil jsi. Neosvědčil ses. Selhal jsi. Jsi bezcenný. Škrtnu tě z knihy života. Zabiju tě, protože už nemáš právo na existenci.“

Smlouval jsem: „Ne, já jsem přeci hodnej. Vždyť já jsem se celý život tak snažil, cvičil, meditoval, hledal pravdu… A co všechny ty semináře a terapie, které jsem absolvoval?“

„Aspoň vidíš, jak seš blbej, všechno ti to bylo úplně k ničemu,“ reagoval Vesmír pohrdavě na moje škemrání.

A já věděl, že má pravdu.

Bylo mi čím dál hůř a trvalo to velmi dlouho. Pochopil jsem, že proti Vesmíru nemám žádnou šanci. Jestliže se Vesmír rozhodl mě zabít, žádným myslitelným způsobem to neodvrátím. Hrozilo mi asi to nejhorší, co se člověku může stát – naprostá duchovní likvidace. Bylo to dokonale zoufalé.

Až mě jednoho dne napadlo: Když to nejde odmítnout, šlo by to přijmout? Ta myšlenka byla tak absurdní, že mě upoutala. Začal jsem ji zkoumat s jakýmsi úplně morbidním zaujetím. To je přece nesmysl, to je nepřijatelné! Ale myšlenka zkusit přijmout nepřijatelné se mi neustále vtírala. Cítil jsem v tom výzvu. Kdybych dokázal přijmout nepřijatelné, kdybych se smířil s tím, že mě Vesmír zahubí, potom v okamžiku, kdy už bych umíral, ve chvíli, kdy by mě Vesmír drtil svojí patou, by se mi možná umíralo líp, než kdybych to měl odmítnuté.

A tak se ve mně ta myšlenka nějak uchytila. Řekl jsem si, že tu hrůzu zkusím přijmout. „Vesmíre, jak se to dělá, když chci něco přijmout?“ ptal jsem se. A tehdy mi Vesmír nabídl rituál přijetí. Prostě mě napadla jeho slova a poprvé jsem ho vkleče v obýváku odříkal nahlas. Ta slova se mi něčím líbila. Byl v nich takový zvláštní rytmus a krása: „Vesmíre, s láskou a vděčností přijímám všechno…“ Dokončil jsem svůj první rituál přijetí, ale v srdci jsem cítil: Ne! S hnusem a odporem to odmítám! Vždyť je to zcela nepřijatelné! Když jsem nakonec porovnal slova rituálu se svými pocity, vyšlo mi, že je to pravda jen asi z jednoho procenta a že z devadesáti devíti procent si lžu. Stejně je to k ničemu! Jako všechny předchozí hračky. A tak jsem hned na začátku i ten slavný, Vesmírem darovaný rituál přijetí spláchl do záchodu.

Jenže po chvíli jsem se zarazil – co kdybych si představil, že se moje naprosto nesnesitelné deprese a úzkosti dají vyjádřit jako dluh miliardy dolarů, který je splatný dnes večer? Miliarda dolarů! Neřešitelná situace. A já jsem udělal rituál přijetí na jedno procento… Dodatečně jsem si všiml, že mi bylo jedno procento z mého dluhu jakoby smazáno. Jedno procento z miliardy je deset miliónů. Říkal jsem si: „Ty jo, deset miliónů dolarů během pár minut!“ Drápkem se to ve mně uchytilo. Tak jsem rituál přijetí ze záchodu zase vytáhl, trochu jsem ho opláchl a začal jsem ho trénovat. A uvažoval jsem: když mi pomohlo jedno procento, jak zafunguje pět procent? Brzy jsem zjistil, že je možné rituál cvičit a pomocí drilu jsem se docela rychle opravdu dostal na úroveň přijetí pět procent.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že začínám hrát nějakou jinou ligu. Že rituál přijetí je konečně ten nástroj, který objektivně a měřitelně funguje.

A tak jsem ho začal trénovat. Ve své nouzi jsem měl docela silný motiv. Trénoval jsem rituál přijetí třeba několik hodin denně, každý den. Ráno, když mě vzbudila deprese, jsem zaklekl, urputně jel rituál přijetí a to přijetí jsem si rovnou měřil. Během pár týdnů jsem byl na 50 %. Polovina mého dluhu byla umazána a už to začalo vypadat nějak líp.

Vydal jsem se za svojí psychiatričkou a řekl jsem jí: „Asi jsem se s tím už naučil zacházet. Asi už nepotřebuju antidepresiva.“ A ona odpověděla: „Jak se tak na vás koukám, tak vám to věřím, vysadíme je.“ Poradila mi, jak postupně snižovat dávku a já jsem ta strašná antidepresiva vysadil. Připadal jsem si jako vítěz a měl jsem chuť volat: „Říkejte mi král deprese! Já už to umím ovládat!“ Pak jsem pro jistotu do deprese ještě jednou spadl – měl jsem recidivu a ještě pár měsíců jsem antidepresiva musel brát. Potom už jsem si dal pozor, abych se tolik nenafukoval. A později jsem se z deprese dostal pomocí rituálu přijetí pomaleji a zatím navždy.

Když už jsem byl z deprese skoro venku, bylo pro mě velice zarážející pochopení, že všechno, co jsem si dříve představoval jako příčiny deprese – boží hněv, prokletí, špatná karma, traumata z minulých životů, prenatální traumata, porodní traumata, traumata z dětství – to vše se mi zjednodušilo na úplně směšný výsledek: Příčinou deprese bylo v mém případě jenom odmítání sebe a svého osudu. Nic jiného. Jen odmítání. Celé to bylo jedno velké rozvinuté nepřijetí. Jak jsem čím dál úporněji bojoval s Boží vůlí, jako bych bušil hlavou do zdi. Když člověk buší hlavou do zdi, ona mu vlastně neubližuje, jen neuhne, takže si člověk tu hlavu klidně může rozbít. A já jsem bušil hlavou do zdi tak, že jsem ji měl fakt rozbitou. Jak jsem byl vzteklý, bušil jsem o to víc a ve svém nepřijetí jsem se zacyklil. A právě takto vzniká v pokročilejších stadiích odmítání klinicky diagnostikovatelná deprese.

Tím vším chci zdůraznit, že jsem se ze svých depresí dostal pouze pomocí rituálu přijetí. Zrovna dnes mi jedna klientka říkala: „Rituál přijetí přece není všelék.“ Nesouhlasil jsem: „Je to všelék. Vyzkoušel jsem to. Na deprese je účinný zcela.“

Rituál přijetí se stal integrální součástí transformační terapie a terapie vnitřního dítěte a teď ho nabízím skoro každému, protože vím, že je to velice účinný nástroj.