Kapitola 18. Osamělost (nedostatek lidské blízkosti)

Osamělost je obvyklá komponenta deprese. Je to prožitek nedostatku lidské blízkosti. V této kapitole bych rád vysvětlil, co se lidskou blízkostí přesně myslí. Vycházím ze své oblíbené spirituální hypotézy, která říká, že jsme dvousložkové bytosti. Jsme pozemské tělo vybavené intelektem a zároveň jsme nesmrtelný duch, který přišel odjinud a do pozemského těla se vtělil zcela bezešvým způsobem. Obě složky jsou živé, inteligentní, mají svou motivaci a obě utvářejí naši psychiku a intenzivně prožívají naše vztahy. Tělo je biologická složka a vztahy z hlediska těla souvisí s rozmnožováním, s reprodukcí těla, se zakládáním rodiny a plozením dětí. Duchovní složka souvisí s povzbuzením, které člověku může dát láska, se stříbrným větrem, se vzájemnou podporou a touhou po splynutí duší. Lidská blízkost zde hraje důležitou roli, je záležitostí ducha, který ji touží prožívat.

Mám hořkou zkušenost, že člověk může zažít hlubokou opuštěnost i uprostřed vlastní rodiny. Možná ji máte taky. Je ale dobré pochopit, že rodina není primárně určena k tomu, abychom v ní prožívali lidskou blízkost. Jejím účelem je zajistit podmínky k reprodukci. Máte-li děti, jste-li schopni se o ně postarat a ony prosperují, potom vaše rodina plní svoji biologickou roli. Z toho však nijak nevyplývá, že plní i roli duchovní a že jste v rodině schopni prožít lidskou blízkost, splynutí duší.

Náboženství nám v podstatě odjakživa sugerují, že nejvyšší a nejdůstojnější rolí ženy je mateřství. Nemyslím si to. Mateřství je biologická role společná celé zvířecí říši, všem kravičkám, ovečkám, čubičkám, myšičkám. Je to role hezká, důstojná, velmi potřebná, ale není nejvyšší rolí ženy a sama o sobě vůbec nemusí přinášet naplnění. První, kdo mě v tom dokonale proškolil, byla moje maminka. Byla to vzorná, pracovitá, přičinlivá matka, doma bylo navařeno, uklizeno, každý večer zfackovala děti včas do postele, navštěvovala třídní schůzky, honila nás a opravdu se starala, jenže moc lidské blízkosti v naší rodině nebylo. Dlouhou dobu jsem jí to měl za zlé, protože mně strašně chyběla. Teď, s odstupem času, vidím, že naše rodina fungovala jako biologická jednotka naprosto dokonale, že splnila svoji biologickou roli na jedničku a umožnila mi poměrně luxusní vtělení. Nejenže mi poskytla možnost se vtělit a narodit, ale ještě dalších dvacet let se tam o mě starali. K tomu všemu je rodina určena. Pokud však chcete lidskou blízkost, může se stát, že ji v rámci rodiny nenajdete.

Jak se spirituální hypotéza o naší dvousložkovosti promítá do vztahů, které prožíváme? Velmi jednoduše. I naše vztahy jsou dvousložkové. Pokud je vztah spíše biologický, založený na těle, je jeho cílem mít děti. Jste-li žena a chcete-li mít děti, hodí se vám k tomu v podstatě každý plodný muž – a takových je nás většina. Nemusíte si příliš vybírat, děti můžete mít s kýmkoliv. Jestliže je však vztah založený na duchovnu, touží po splynutí duší, po romantické lásce, po stříbrném větru. Chcete-li lidskou blízkost, platí úplně jiné zákonitosti než u biologického vztahu. Pak si musíte vybrat člověka, který je vám blízký, a takových lidí je hrozně málo. Jsou to jednotky, maximálně desítky procent vhodných potenciálních partnerů. Trvalo mi dlouhé desítky let, než jsem se v tomto jevu alespoň nedokonale zorientoval.

Pomohlo mi přitom i vysvětlení v knize Pozemští andělé od Doreen Virtue. Nechci zde doporučovat tuto knihu jako celek, protože s autorčinými myšlenkami většinou příliš nesouhlasím. Doreen Virtue tam ale mimo jiné popisuje hypotézu, kterou zastávám také a podle níž se na Zemi v unifikovaných fyzických tělech sešli duchové z nejrůznějších koutů vesmíru, z mnoha galaxií, z nejrůznějších civilizací a z rozdílných úrovní – a navenek se to vůbec nepozná. V tělech, která jsou si podobná a která spolu mohou mít děti v podstatě v libovolných kombinacích, sídlí naprosto odlišní duchové, s naprosto rozdílnou historií, vnímáním, s odlišnými slabostmi. Proto, když toužíte po lidské blízkosti, musíte najít někoho, kdo je váš druh, z vaší civilizace, s kým si budete rozumět, s kým budete moci sdílet. Většina lidí, kteří jsou z odlišných civilizací, odlišného založení, pro vás může být jako jiný živočišný druh. Možná tento prožitek znáte, bývá v depresích docela častý a je dost pravdivý. Většina lidí je natolik jiného druhu, že s nimi lidskou blízkost zažít nemůžete. Hlubokou, intimní, uspokojivou lidskou blízkost můžete opravdu prožít jen s někým blízkým. Pokoušíte-li se tvrdošíjně zažít lidskou blízkost s člověkem, kdo není vašeho druhu, je to něco jako zoofilie. Je to odsouzeno k nezdaru. Lidé někdy tráví celé životy tím, že se pokoušejí navázat blízký kontakt s někým, kdo toho vůbec není schopen.

Lidská blízkost je otázka výběru. Lidí, s kterými lidskou blízkost můžete zažít, je proklatě málo, a proto je dobré začít uvažovat o strategiích, jak se k lidem vašeho druhu dostat, jinak lidskou blízkost nezažijete. Chcete-li zvýšit pravděpodobnost setkání s někým, kdo vám umožní zažít lidskou blízkost, musíte především být vidět takoví, jací jste. Musíte se projevovat takoví, jací jste, jinak nejste k poznání. Převážná většina lidí v naší civilizaci se maskuje. Bojí se projevit takoví, jací jsou. A protože to tak dělají všichni, příslušníci jedné civilizace se pak nemohou najít. Těla vypadají zvenku všechna stejně, a pokud se v nich duch neprojeví, jaký je, není boha, který by vám pomohl najít někoho blízkého a ani on nenajde vás, když se maskujete. Moje rada zní: odmaskujte se, učte se projevovat takoví, jací doopravdy jste, zejména ve svých slabostech.

Mám s tím opět hlubokou osobní zkušenost. Prvních třicet let svého života jsem si na světě připadal dokonale opuštěný. Měl jsem pocit, že jsem jediný svého druhu, že všichni ostatní jsou jiného druhu. Dokonce jsem spřádal takové teorie, že jsem z nějaké předchozí vývojové vlny a tady na zemi mě zanechali za trest a že s novou vývojovou vlnou si prostě nerozumím, protože s těmi lidmi nejde navázat hlubší kontakt. Připadal jsem si vyděděný a šíleně osamělý. Pak mi došlo, že jsem především strašně zamaskovaný, že se před lidmi pitvořím a dělám ze sebe něco, co nejsem, abych získal přízeň těch, kterých si vlastně ani moc nevážím. A tak jsem se to začal odnaučovat. Odnaučuji se to už třicet let a řekl bych, že začít se projevovat takový, jaký jsem, včetně zveřejnění všech mých slabostí, byl jeden z nejlepších nápadů mého života. Možná jste si všimli, že to už dělám dlouho a metodicky. Je to nejlepší způsob, jak dát světu vědět: „Hele, já jsem ten a ten, z této civilizace. Pokud jste stejní, přihlaste se ke mně.“ Tento přístup se mi bohatě zúročil. Postupně se začali vynořovat lidé z mojí civilizace – z mého karasu, jak to v jedné knize nazýval Kurt Vonnegut. Teď už znám lidí mého druhu tolik, že naprosto nestíhám udržovat se všemi kontakt a mám ve svých vztazích komfortní pocit hojnosti. S nikým jiným, než s lidmi ze své civilizace, se už nekamarádím. S lidmi z jiných karasů nemá smysl se o to vůbec pokoušet. Je ale dobré být k nim zdvořilý, slušný, korektní. Doporučuji vám dělat to stejně. Lidé se sbližují zejména na základě společných slabostí. Jestliže nabídnete své slabosti, stáváte se lépe seznamovatelnými. I tahle promluva patří k mým platným pokusům dát najevo, kdo jsem, co jsem zač. Cítíte-li v tom nějakou blízkost, můžete to vzít jako určitý důkaz obecné platnosti mých konceptů.