Kapitola 30. Odpouštění rodičům

Na rovinu předem upozorňuji, že tato kapitola bude o tom, proč podle mě odpouštění rodičům nefunguje a proč nemá smysl se o ně pokoušet. Pojem odpouštění hodně používají křesťané. Shodou okolností jsem jich poznal několik, kteří ale měli se schopností odpouštět největší problémy ze všech lidí, s nimiž jsem se kdy setkal. Už tehdy jsem si uvědomil, že s odpouštěním to nebude tak jednoduché, jak tvrdí, protože kdyby to bylo jednoduché, šlo by jim to, ale jim to zjevně nešlo vůbec. Mnohokrát jsem si na tomto tématu vylámal zuby a řada lidí, které znám, také.

Co vlastně odpuštění znamená? Co se odpouští? Trest, vina nebo dluh. Abyste mohli někomu odpustit, musíte ho předtím obvinit a odsoudit k nějakému trestu. A to není v pořádku, protože je otázka, zda máte vůbec duchovně „právo“ někoho obvinit a odsoudit. Většinou to děláme, když jsme v roli oběti a cítíme se ukřivdění, když máme pocit, že nám někdo ublížil. Jestliže nemůžeme agresora přemoci a oplatit mu to, sáhneme ke zbrani slabých, kterou je odpuštění. Řeknete si: „No, víš, ty seš takovej hajzl, ale já ti to všechno odpouštím.“ Výsledkem je pouze falešný pocit vašeho duchovního povznesení, vaší nadřazenosti, pocit, že ten druhý je sice hajzl, ale vy jste ušlechtilý člověk, protože mu to dokážete odpustit. Tohle nemůže fungovat ani náhodou.

Korunu tomu všemu nasazuje snaha odpouštět vlastním rodičům. Jestliže jste četli kapitolu 28. Terapie vnitřního dítěte, potom víte, že se sebou zacházíme tak, jak s námi v dětství zacházeli rodiče. To znamená, že rodiče by mohli být považováni za původce naší současné bídy: celé to začalo tím, že s námi nějak zacházeli a kvůli nim teď tady s tím máme nějakou práci a trápení. Akt odpouštění rodičům má dva aspekty:
1. Rodiče vám vaše trable nezpůsobili. Přinesli jste si je jako scénář, jako vaši misi. To, že se rodiče postavili do nějakých rolí, způsobila vaše karma, i když jste nic vědomě neudělali. Zkuste přijmout hypotézu, že když jste se na tento svět vtělili, tušili jste, proč sem jdete. Věděli jste, že budete potřebovat něco vyřešit, a tudíž i nastoupit do nějaké rodové karmy, jež vám bude vhodným „cvičebním nářadím“ a vymodeluje situaci, v které to prostě budete muset řešit. Podstatnou součástí „cvičebního nářadí“ jsou vaši rodiče, které jste si sami vybrali. Jestliže sehráli své role tak dobře, že vás opravdu skřípli, nebyla to žádná šmíra a zaslouží si Oskara. Vy jste jim to uvěřili, a tak vám to způsobilo to, co vám to možná způsobit mělo.

Dívám se teď na bystu mojí maminky, kterou vymodeloval její spolužák z umprumky, když jí bylo osmnáct let. Je to velmi krásná tvář. Mám taky doma její obraz, na kterém je zachycená, když už jí bylo asi třicet, když už byla trochu skříplá životem. Její smutný, zamračený obličej z obrazu si pamatuji z dětství. Dalo by se říct, že moje maminka mi zavařila. Díky ní jsem byl nucen se desítky let zabývat svými duševními problémy a dovedlo mě to k objevení zákonitostí typu, že tak jak ona se mnou zacházela, když jsem byl malej, zacházím sám se sebou, když jsem velkej. Když už je to všechno za mnou a moje maminka je mnoho let po smrti a já mám z toho všeho vysloveně benefit – jsem terapeutem, který do toho vidí – nemám už žádný důvod jí cokoliv odpouštět. Žádná vina už neexistuje, neboť v sobě nemám pocit oběti. Věřím tomu, že jsme si to s maminkou kdysi dohodli, že svou roli splnila tak dobře, že mě skutečně donutila, abych se zabýval věcmi, jež mi ve výsledku velmi prospěly. Nemyslím si, že se každý musí dostat do takového stavu, jaký jsem teď popsal, chci tím jen ukázat, že odpuštění nemá v celém procesu žádný smysl.

2. Když se snažíte odpouštět rodičům, je vysoce pravděpodobné, že tak činíte z role oběti. Myslíte si třeba, že jste depresivní, protože jste prošli nevlídnou výchovou. Jestliže chcete někomu odpustit z této pozice, je to šaškárna na entou, je to sebeklam. Z role oběti nemáte žádnou šanci někomu něco odpustit. Jediné, co s tím můžete takhle udělat, je vytěsnit to. Jestliže řeknete: „Já ti to odpouštím.“, udělujete si tím malý flastr vlastní duchovní nadřazenosti nad svými rodiči, potvrzení, že jste lepšími lidmi než oni. Ale své pocity viny, výčitek, úzkosti, zmaru a oběti zametete pod koberec. Nic tím nevyřešíte, protože s tím, co je vytěsněné ven z vědomí, se potom hůře pracuje, stává se z toho stín. V důsledku si tím ublížíte.

Je ale pravda, že chce-li člověk odpustit svým rodičům, bývá veden dobrým úmyslem, že to chce nějak řešit. Mám pro vás návrh skromnějšího a možná harmoničtějšího řešení, než je odpuštění. Nepokoušejte se svým rodičům odpustit. Zkuste je přijmout jako soupravu. Zkuste je přijmout takové, jací jsou nebo jací byli. Přijměte fakt, že jste vyfasovali právě tyto rodiče a že oni dělali to nejlepší, co mohli, protože sami měli přinejmenším tolik problémů, jako teď máte vy a že se pod těmi problémy hroutili. Přijměte, že jste jejich výchovu přežili, že vás nedali do děcáku, ani vás neumlátili k smrti, že vás neprodali do otroctví. Přijměte, že vaši rodiče splnili svoji biologickou roli dobře, že vám umožnili dospět a poskytli vám vtělení, které vám teď dovoluje číst tuto knihu, přemýšlet o sobě a vyvíjet se tady. Nemusíte být svým rodičům vděční, ale zkuste to všechno přijmout takové, jaké to je. Pokud nevíte, jak se to dělá, najděte si kapitolu o rituálu přijetí a všechno jím to prožeňte. Je to mnohem schůdnější a duchovně férovější cesta.