Kapitola 4. Role oběti

Když je nám blbě, máme přirozenou tendenci zaujímat roli oběti. Jsme si jistí, že za naši situaci, za to, jak se cítíme, může někdo jiný, a toto naše přesvědčení může být někdy zdánlivě velice přirozené, pevné a hluboké. Ale není pravdivé.

Možná se teď opravdu divíte, co to tvrdím, protože z vlastní zkušenosti přece dobře víte, že to pravda je, že vy jste v tom často nevinně, trápí vás ti druzí a vy jste jejich oběť. Role oběti znamená, že vám někdo ubližuje, škodí a tím způsobuje, že je vám zle. Nevědomky si tím pro sebe zjednáváte situaci, že vy jste ten hodný, slušný a citlivý, a druhého stavíte do role někoho, kdo hodný, slušný a citlivý není.

Už v dětství jsem si všiml zajímavého úkazu: každý člověk má dojem, že je lepší, citlivější a hodnější než ostatní lidé, a tohle přesvědčení je tak hluboké, že s lidmi většinou ani nemá smysl diskutovat o jeho oprávněnosti. Je to ale podobné, jako kdyby člověk tvrdil, že všechny železniční koleje se vždy sbíhají do dálky a že nejširší jsou právě u něho. Ať stojíte na kolejích kdekoliv, ať se podíváte, kam chcete, koleje se vždy v dálce sbíhají. Takto se projevuje perspektiva a pochopit ji jsou obvykle schopny už pětileté děti. Můžeme si představit, že když stojí proti sobě na kolejích dva lidé, mohli by se začít hádat: „Ty koleje se zužují směrem k tobě.“ „Ne, ty koleje se zužují směrem k tobě!“ Všichni rozumíme tomu, že koleje jsou ve skutečnosti rovnoběžné a že jde o optický klam. Ale v případě hodnocení příčin našeho trápení racionálního a realistického pohledu obvykle schopni nejsme, protože si opravdu upřímně myslíme, že ostatní jsou horší než my, že je chyba v nich. Ale tak to není. Je to jen naše perspektiva.

Všichni lidé jsou uvnitř zhruba stejní, jsou na tom velmi podobně a je dobré to pochopit, přijmout a od vlastní vnitřní perspektivy abstrahovat. Osvobodit se od ní. Možná pak budete schopni nejprve jen připustit a pak plně přijmout postoj, že za vaše trápení druzí tolik nemohou. Jestliže však trváte na tom, že za vaše trápení mohou ostatní, pak to ve skutečnosti znamená, že do terapie by měli jít oni, že to oni by se měli změnit, kdežto vy jste jen takový nevinný náhradník, který tu proměnu nespravedlivě oddře za ně.

Pokud tedy setrváváte v roli oběti, jste neterapeutovatelní, protože nemáte ve skutečnosti pocit, že byste měli něco měnit na vaší straně. Jste-li v roli oběti, má zodpovědnost za vaši mizérii někdo jiný, a abyste se mohli mít dobře, musel by nejdříve se sebou něco udělat on, ne vy. V roli oběti přenášíte zodpovědnost za svoji špatnou situaci na někoho jiného, a tím se jí zbavujete. Ale když se zbavíte zodpovědnosti, nemůžete pak se svou situací nic dělat.

Proto většinou s klientem o roli oběti mluvíme hned na začátku terapie. Než začneme s terapií, je nutné, aby se klient naučil z role oběti vystupovat všemi myslitelnými způsoby a učil se přebírat zodpovědnost za to, co se mu děje. Ideální by bylo nebýt v roli oběti vůbec a převzít zodpovědnost úplně za všechno. I když to sám doposud nedokážu dostatečně dokonale, velmi se o to snažím, protože když nepřevezmu plnou zodpovědnost, nechávám ji druhým a oni budou zodpovídat za můj život. A to nechci.

Vzorem nade všechny je pro mě Mahátma Gándhí, který byl zblízka zastřelen, a než umřel, stačil svému vrahovi požehnat a říci mu: „I ty jsi božský.“ Gándhí je pro mě příkladem velkého člověka, který nevstoupil do role oběti, ani když byl zabíjen. Neobviňoval vraha, nevyčetl mu jeho čin. Požehnal mu. Tak tohle neumím. Ale stojí za to chtít to umět. Snažte se přestat být obětí, přebírejte zodpovědnost za svůj život, pochopte, že vaše přesvědčení, že druzí jsou méně slušní, méně hodní a méně citliví než vy, je pouhá perspektiva. Možná jenom to bude stačit, abyste se naučili léčit své trable sami.